Historie osady Černý Kříž

Černý Kříž
Pustý kout v srdci Šumavy s tím nejpochmurnějším názvem, jaký si jen zbloudilý poutník dokáže představit - Černý Kříž u Mrtvého luhu - jakoby po dlouhá staletí ani neexistoval. Snad jen dřevaři, hajní, lovci a možná ještě tak pašeráci prošli tu a tam těmito místy.

Život jako by se sem bál vstoupit. I železnice od jihu došla jen do Želnavy /1892/ a od východu jen do Volar /1899/, kraji kolem Studené Vltavy dál vládla stará Šumava se svými sotva prostupnými temnými hvozdy a s pověrami, jimž třeba právě na tomto místě nesnadno bylo neuvěřit.

Až teprve v desátém roce 20. věku ožil zapadlý lesní kout ruchem stavby železné dráhy a hvizdem parních strojů. Místo,dosud beze jména, stalo se styčnou stanicí prodloužení drah budějovicko - želnavské a volarsko - bavorské. Trať Číčenice - Prachatice - Volary - Nové Údolí - Pasov byla považována za hlavní trať, zatímco spojení přes Želnavu/ dnes Nová Pec/ a Krumlov do Budějovic bylo bráno za trať vedlejší, přípojnou.

Provozu byla nová stanice předána dne 12. ?ervna 1910 a ještě téhož roku, 15. listopadu, byl naplněn sen, jímž došlo k povznesení celého kraje, ten den bylo zahájeno pravidelné železniční spojení Čech a Bavorska přes Nové Údolí a Borský Mlýn (Haidmühle).

Jak již bylo zmíněno, místo, kde došlo ke spojení nových tratí, nemělo žádného místního jména - tak dokonale bylo ztraceno v přítmí hvozdu - a ba ani žádná osada se nenacházela v jeho blízkosti. I dostala tedy nová železniční stanice název "U Černého kříže", to podle skutečného dřevěného kříže, který stával nedaleko. Kříž temné barvy byl šest metrů vysoký a nacházel se mezi silnicí a pravým břehem Studené Vltavy poblíž brodu u bývalého dřevěného mostu, asi 300 kroků severovýchodně od stanice.

O vzniku kříže se dochovalo několik legend. Ty nejznámější hovoří o bratrovraždě skrze lásku k téže ženě, i o památce na panského hajného zastřeleného pytlákem, ale dopřejete-li sluchu hlasům, neseným mlhou z blízkého Mrtvého luhu, uslyšíte jistě i pověsti jiné a možná i barvitější. Inu, jako všude....

"Postavením Černého Kříže pominul značný jedinečný význam stanice Želnavské, jakožto výchozí pro Pleš, ježto jak pohodlnější, tak i v mnohém ohledu vděčnější výstup na tento pohraniční masív skýtají dnes jednotlivé stanice dráhy haidmühlské," píše roku 1913 dr.Josef Bělohlav a uchvácen panenskou krásou okolí podává informace o Černém Kříži způsobem, který je turistům, pro něž byl text určen, takřka k nepotřebě, rozhodně však není nezajímavým: "Poloha této stanice při Vltavě Studené je věru rozkošná", píše dr. Bělohlav" a těžko opravdu rozhodnouti, zda je tu krásněji v létě nebo v zimě. Je to sice pouhé nádraží s hostincem v sousedství, ale útulné a živé. Dokonce má dvojí personál, alespoň v zimě. Neboť kdykoliv jsme tudy projížděli, takřka až k samému vlaku přišla nás přivítat roztomilá srnčí družina z přilehlého na druhé straně lesa."

Po více jak 13 letech existence, s platností od 1. ledna 1924, byl úřední název stanice pozměněn na "Černý Kříž" /německy Schwarzes Kreuz/, přičemž pod ni spadal i Stožec, Nové Údolí a Guthausen /tehdy ještě s druhou, nakládací kolejí/.

Od 11.srpna 1936 byla v Černém Kříži zavedena nepřetržitá, tedy i noční, dopravní a komerční služba.

Již zmíněný hostinec se nacházel v budově dodnes stojící na druhé straně cesty za nádražím. Nabízel ubytování ve čtyřech dvojlůžkových pokojích a česko-německou obsluhu.

Po zabrání Sudet Německem a za protektorátu okolní šumavské lokální tratě paradoxně ožily, neboť všechna nádraží a nádražíčka byla obsazena dopravními zaměstnanci včetně výpravčích a osazena návěstidly. Doprava tak byla značně zdokonalena a urychlena.

Zprávy z doby války chybějí. Zachovala se jen jedna, o to však překvapivější a neuvěřitelnější: byly doby, kdy nádražím v Černém Kříži a tedy i po přilehlých lokálkách projíěly - ano - i rychlíky!

/Já jen mohu dodat, že již od roku 1996 jezdí opět letní rychlík, tentokráte z Prahy nejdříve do Nové Pece a dnes až do Černého Kříže! Přímé spojení milionového velkoměsta s osadou se šesti stálými obyvateli - to je něco! Poznámka Pavla Kosmaty/

Konec války je pro Šumavu ve znamení příchodu americké armády počátkem května 1945.

16. června je pak do Volar a do Černého Kříže vypraven zvláštní vlak v národních barvách a oním zvláštním vlakem není nikdo jiný nežli legendární motorový vůz Modrý šíp! Obsazovací komise státních drah nachází stanici Černý Kž zpola zatarasenu transportem 19 vozů obsazených uprchlíky z Uher, kteří se v oné stále ještě vzrušené době snaží dostat na území nyní již bývalé Třetí říše. Správce zdejší stanice odmítá vypravit vlak ke hranici a u americké správy argumentuje tím, že v rozhodný den 5.5.1945 byly vagóny na čs. území, patří tedy ČSD a nesmějí náš stát opustit. Vyjednávání se vleče a šance Maďarů, jimž po strastiplné anabázi napříč Evropou zbývá k vysněnému cíli pouhých osm kilometrů neboli čtvrthodinka jízdy, klesají. Posléze jsou správcem stanice využiti ke sběru borůvek, kterých jsou našim repatriantům do Krumlova odeslány na čtyři metrické centy.

Až po více jak měsíci, 24. července, dochází k rozuzlení a celý transport, v němž se mezitím narodilo i jedno dítě, se vrací přes Volary zpět, takže "ve sběru borůvek nebylo možno pokračovat", jak k tomu smutně poznamenal správce Černokřížské stanice.

Dodnes pověstné vyprahlé a neúrodné léto roku 1947 jako by se Šumavy netýkalo. Do strádajícího vnitrozemí bylo jen z Č.K?íže, Nového Údolí, Stožce a Guthausenu odvezeno 510 vagónů sena. Týž rok před vánoci byl zaveden do zdejší staniční budovy vodovod; až dosud byla pitná voda dovážena z hájovny nebo přímo brána z řeky.

5. května 1948 byla na tratích kolem Černého Kříže zavedena tzv. zjednodušená výprava vlaků, která s nevelkými změnami funguje dodnes, a nebyla změnou jedinou. V témže měsíci bylo zřízeno hraniční pásmo, Čímž - jak zaznamenal autor staniční kroniky - "byl turistický ruch v okolí Č.Kříže utlumen".

Od 1. ledna 1949 dostala zastávka a nákladiště Guthausen dnešní název Dobrá na Šumavě.

Na jaře roku 1951 se podnes idylická a čirá Studená Vltava rozvodnila tak, že dosáhla až k domům u nádraží a v jejích vlnách utonula manželka hajného. O více jak čtyři desítky let později, v noci z 20. na 21 prosince 1993, přijde díky oblevě a dešťům velká voda dokonce stoletá a ta, tentokrát naštěstí bez obětí na životech, zaplaví i sklepy staniční budovy! A zatímco hasiči i policie stojí před kalným živlem, který si podmanil kraj, bezradní a bezmocní, zůstávají vlaky lokálek pro obyvatele Černého Kříže jediným spojením se světem.

Vraťme se ale zpět do roku 1951. Tehdejší povodeň nebyla jedinou pohromou toho roku. V návaznosti na zřízení tzv. železné opony byla v Novém Údolí přerušena trať a v kilometru 69,650 osazena výkolejka. Úvahy o udržení vlakového spojení s Bavorskem tak vzaly za své, zvláště, když o čtvrt století později bylo pak i na bavorské straně sneseno 13 kilometrů tratě (od státní hranice do Podlesí [Jandelsbrunn]).

Po takřka čtyřech desítkách let čilého provozu tedy tak nastal delší a bohužel podnes trvající stav, kdy nelze než obdivovat prozíravost našich předků a kdy by bylo nanejvýš na čase přestat s klopýtáním slepými uličkami, jejichž konce jsou navíc dopředu viditelné, a nestydět se vrátit k tomu, co bylo vymyšleno a uskutečněno v dobách, které dnes kdovíproč pohrdavě označujeme jako "staré" a "překonané".

Z podzimu událostmi nabitého roku 1951 pak pochází i dnes jen těžko představitelný zápis o tom, jak "již koncem září napadl sníh a ležel celou zimu". A ta byla tehdy v Černém Kříži vpravdě "šumavská"; v únoru roku 1952 napadlo tolik sněhu, že jeho vyvážení jen ze dvou dopravních kolejí ve stanici trvalo - za pomoci vojska a zvláštního odklízecího vlaku - tři dny! Trať do Černého Kříže, zcela odříznutého od světa, klestil tehdy sněhový pluh tlačený dvěma parními lokomotivami. Sněhu však bylo tolik, že stroj v něm nebylo vůbec vidět a brigádníci, odklízející sníh u stanice, nemohli po spatření sunoucí se hradby sněhu pro závěje nikam utéci a byli masami sněhu - naštěstí bez zranění - zcela zasypáni.

Zaznamenejme ještě krátkou epizodu z období kolem roku 1960, kdy díky přejmenovávací mánii té doby byla romantická lesní stanička přejmenována podle 8 km vzdálené obce na "České Žleby", a nezapomeňme uvést i změny, ke kterým během let došlo na vzhledu nádraží: zmizela kolejová váha a ani dřevěné skladiště na zachovalé rampě již nestojí.

Přestože služba výpravčího byla v Černém Kříži zrušena roku 1958 a zdejší provoz řídí výpravčí - dirigující dispečer v žst. Volary, zůstává Černý Kříž podnes místem vskutku pohádkovým.

Pohádkovým, nikoliv však pustým.

Neboť značené turistické cesty vedou z perónu zdejšího nádraží jednak ke Stožecké skále a známé stejnojmenné kapli (modrá značka), jednak podél Hučiny k tunelu Švarcenberského plavebního kanálu a podle něho dále k Rosenauerově kapličce a akvaduktu pod Plešným jezerem (opačný směr modré značky), a nebo po skalními útvary a pomníčkem posledního zastřeleného šumavského medvěda ozdobené Medvědí stezce (žlutá stezka).

Dejte se jimi dle vlastní chuti vést i vy - a motorové vlaky zdejších lokálek nechť jsou vašimi společníky!

Ano, neboť to právě lokálky zbavily toto kdysi pochmurné místo pustoty a odlehlosti, aby jej proměnily v lesní staničku z nejromantičtějších.

"Inu - drsnej kraj, krásnej život!" Vítejte"

Mistrně sepsal: Roman Kozák - dopravní úředník stanice Volary